Shrnutí
Ruská válka proti Ukrajině zásadně roztříštila evropskou bezpečnostní architekturu ustavenou v 90. letech 20. století, což má kolosální důsledky nejen pro samotnou evropskou bezpečnost, ale i pro evropskou bezpečnostní kulturu. Těžiště vnitřní síly Evropy se dramaticky přesouvá směrem k zemím střední a východní Evropy a k severským zemím. Tradiční mocnosti jako Německo a Francie musí přehodnotit své vlastní postoje. Kromě toho je třeba posílit evropský pilíř transatlantického bezpečnostního společenství tak, aby podpořil USA v boji proti sílící Číně.
Klíčová slova: bezpečnostní politiky, NATO, Evropská unie, Čína, Rusko, válka proti Ukrajině, Spojené království
Úvod
Ruská válka proti Ukrajině zásadně roztříštila evropskou bezpečnostní architekturu ustavenou v 90. letech 20. století. Zdiskreditovala vize a iluze o společném „evropském domě“, o řádu založeném na pravidlech či o společném území prosperity, které se mělo rozpínat od Lisabonu po Vladivostok.
Válka na Ukrajině vedla k tomu, že se do Evropy bezprecedentním a nečekaným způsobem vrátily Spojené státy – nebo ještě lépe „anglosféra“ (Drea 2022). Navzdory letitým diskusím o evropské „strategické suverenitě“[1] byla pro obranu Ukrajiny a východního křídla NATO rozhodující podpora Spojených států a Spojeného království. Dopad této války na evropskou bezpečnostní architekturu, evropskou bezpečnostní kulturu a mentalitu a na vnitřní rozmístění mocenských sil v Evropě bude masivní a dlouhodobý.
Tato kapitola bude na pozadí tohoto vývoje nejprve zkoumat měnící se roli hlavních evropských mocností, zejména Francie, Německa a Spojeného království. Dále se bude zabývat rostoucím významem zemí střední, východní a severní Evropy v souvislosti s její vlastní budoucností– a to i mimo současnou krizi. V neposlední řadě se pokusí rozpracovat budoucí roli Spojených států v Evropě a představí analýzu budoucího přetváření transatlantických a globálních vztahů.
Mezi vedením a „evropskou autonomií“: Francie a Německo
Dynamika evropské integrace byla v minulosti často ovlivněna osou Paříž-Berlín. Avšak již v pozdějších letech vlády Angely Merkelové se vytratil francouzsko-německý konsensus a společná snaha určovat budoucí směřování „projektu Evropa“. Když francouzský prezident Emmanuel Macron v roce 2017 volal po strategické autonomii Evropy, jeho iniciativa se v Berlíně setkala s téměř nulovým ohlasem (Federl 2017). Změny ve vládě a silné protievropské hnutí ve Francii obnovení dynamiky tohoto tradičního tandemu ještě více znesnadní.[2] Zatím však Francie v oblasti evropské strategické obranné a bezpečnostní politiky převzala roli tahouna. Není to až tak dáno její schopností využívat jaderného zastrašování, jako spíše její tradicí (globální) mocenské projekce a strategické kultury – a absencí takových zvyků v Německu. Slabou stránkou Francie je chybějící jednomyslná domácí podpora a její oslabená ekonomická základna.
Dramatičtější změny se však dějí i v Německu coby největším a ekonomicky nejsilnějším členském státě EU. Navzdory německému (zbožnému) přání se stalo to nejhorší: politická realita války se setkala s mentálně, politicky a fiskálně nepřipraveným národem a jeho vedením. Očekávání, že země po svém znovusjednocení konečně „dospěje“ a bude ochotna převzít vedoucí roli alespoň na periferii, se (zatím) nenaplnila. Hluboce zakořeněné „posthrdinství“ (Münkler 2016) a neobjektivní lekce z vlastní historie a období studené války nahlodaly fyzické a psychologické základy německého vedení v dobách války. Deklarované výdaje a ambice představují v německé obranné a energetické politice pozoruhodný obrat (Dorn a kol. 2022). Na posouzení jeho dlouhodobých účinků je však příliš brzy. Nebezpečí opětného sklouznutí ke starým zvykům nepominulo, což je mimo jiné způsobeno chybějící koherentní strategií německé zahraniční politiky (Mair a kol. 2018). Nová vládní koalice slíbila položit alespoň základy „Strategiefähigkeit“ (strategické schopnosti). To zahrnuje jasnější podchycení hlavních zájmů Německa, lepší koordinaci mezi různými politickými oblastmi a aktéry, a poskytnutí materiálních zdrojů s cílem zvýšit vliv země v zahraničí. Indo-pacifické směrnice („Leitli-nien zum Indo-Pacific“), které německá vláda vydala v září 2020, jsou dosud nejkomplexnějším politickým konceptem zaměřeným na tento strategický region. Systematicky analyzují, jaké výzvy a příležitosti Německu přinese, a kriticky reflektují zdroje, které jsou dostupné a které je třeba rozvíjet. V německé zahraniční politice jde o pozoruhodný pokrok. Ostatním regionům, například Latinské Americe, však stále není věnována taková pozornost, jakou by si zasloužily.
Propast mezi očekáváním a zklamáním z německé neochoty či neschopnosti dodržet slovo se během ruské invaze prohloubila. Němečtí politici budou muset vynaložit velké úsilí, aby překonali špatný dojem a oživlé stereotypy. Německé politické vedení by mělo začít tím, že se bude snažit lépe chápat historické vnímání a specifické potřeby svých sousedů, zejména ve střední a východní Evropě; dále by mělo jeho zapojení do klíčových pilířů autonomních kapacit Evropy v oblasti obrany, energetiky a technologických znalostí nabýt trvalý a pevný charakter.
Ať už bude střednědobá role USA v Evropě jakákoliv, očekávání USA a dalších podobně smýšlejících zemí vůči Evropě a jejím vůdčím mocnostem jsou zřejmá: v jakémkoli budoucím konfliktu v sousedství Evropy musí být Evropa schopna reagovat rychle, jednotně a rozhodně. USA už Evropu ze šlamastiky tahat nebudou. Právě naopak: bez ohledu na katastrofální výsledky v Afghánistánu, Libyi a Mali musí být Evropa připravena zapojit se do operací prováděných mimo své území (out-of-area operations).
Budování nových mostů: je potřeba zlepšit vztahy mezi Spojeným královstvím a EU
Zvláštní pozornost si zasluhuje i vztah mezi EU a Spojeným královstvím, který je zcela zásadní jak pro realizaci globálních strategických ambicí EU, tak i pro transatlantické vztahy. Mezi EU i UK je nutné obnovit důvěru a je třeba to dělat svědomitěji a zodpovědněji, než jak tomu bylo doposud. Vztahy mezi EU a UK zastínily nevyřešené obchodní problémy po Brexitu, což se významně dotklo mnoha oblastí, od vědeckých výměn až po spolupráci v oblasti obrany. EU zůstává otevřená hlubší bezpečnostní a obranné spolupráci s UK, ale reakce z Londýna zůstávají poněkud nejasné (Antinozzi 2022).
Jak jasně ukázala ukrajinská válka, v evropském kontextujsou vojenské schopnosti Spojeného království vynikající, stejně jako její ochota jednat. Jakákoli diskuse o evropské „autonomii“ je neoddělitelně spjata s tím, že Spojené království hraje v evropské obranné architektuře klíčovou roli. Nejdůležitějším rámcem pro tuto bilaterální spolupráci je a prozatím i zůstává NATO.[3] To je důležitým faktorem, který musí být součástí každého budoucího uvažování. V březnu 2022 vyšel „Strategický kompas EU“ (EEAS 2022, Blockmans a kol. 2022) pro bezpečnost a obranu, který byl připravován dva roky a jehož cílem bylo vytyčit oblasti, ve kterých by EU mohla rozvinout své vlastní obranné mechanismy. Ve srovnání s dřívějšími neúspěšnými pokusy, mezi které patří Prováděcí plán v oblasti bezpečnosti a obrany z roku 2016, se jedná o pozoruhodný pokrok. Tento Strategický kompas nastiňuje nejen strategické cíle EU ve střednědobém a dlouhodobém výhledu, ale také definuje konkrétní opatření sahající od výzkumných projektů až po společné vojenské zakázky, které by měla EU a její členské státy přijmout. Kompas byl přijat ještě před aktualizací „Strategického konceptu“ NATO na madridském summitu v červnu 2022.[4] Tento Koncept je třeba ještě více než evropský Strategický kompas chápat jako reakci na rychle se zhoršující bezpečnostní prostředí po ruském útoku na Ukrajinu. Klade velký důraz na vybudování důvěryhodné odstrašující síly na východním křídle NATO a nastiňuje, jak Aliance vnímá své bezpečnostní prostředí a jaké jsou její širší cíle pro nadcházející desetiletí. Bere v úvahu i netradiční hrozby, jako je změna klimatu. V reflexi na vzestup Číny přesahuje územní rozsah NATO a zdůrazňuje význam spojenectví s demokratickými partnery v Asii a v Tichomoří, tedy s Jižní Koreou a Japonskem. Oba dokumenty jsou založeny na podobné analýze hrozeb a vytvářejí základ sdíleného porozumění, stanovují koherentní priority a identifikují komplementární kapacity – včetně zapojení UK. EU a NATO budou mít prozatím odlišné mandáty. Nyní stojí hlavní díl odpovědnosti na EU, která se musí rozhodnout, jaká bude budoucí struktura evropské obranné architektury (Nováky 2020).
Mění se v Evropské unii „geometrie moci“?
Jedním z nejpozoruhodnějších a zároveň ne zcela nápadných posunů v mocenské geometrii Evropské unie je rostoucí důležitost a relativně otevřeně deklarované aspirace zemí střední, východní a severní Evropy definovat evropskou politiku. Tyto tendence jsou jasně patrné jak v souvislosti s obranou a bezpečností, tak na poli evropského federalismu (Reho 2018), vnímání společnosti, hodnot a identity. To by mohlo dostat Německo a některé další západoevropské země do poněkud neznámé a nepříjemné pozice.
Ekonomická síla se již nebude promítat do moci politické, neboť budoucnost „evropského projektu“ opět stojí na křižovatce. Německo v důsledku nekoordinovaných a jednostranných rozhodnutí v minulosti (např. Nord Stream 2, migrační politika nebo tzv. energetický přechod – Energiewende[5]) nebo kvůli moralizujícím postojům vůči jiným zemím ztratilo důvěru svých sousedů. Náprava bude trvat roky. Přetrvávají obavy, zda Francie bude schopna hrát vedoucí roli vzhledem k tomu, že její socioekonomická a politická situace je velmi křehká. Politické plody současné krize sklidí zejména Polsko, Česko, Slovensko a země Pobaltí, v neposlední řadě díky obrovskému úsilí, které vynaložily na obranu Ukrajiny a východního křídla Evropy. Ještě než Švédsko a Finsko formálně vstoupí do NATO, bude jejich přispění ke společné obraně Evropy součástí zásadního tektonického přesunu moci v Evropě (Economist 2021).
Lze předpokládat, že i když Rusko nedosáhne svých bezprostředních strategických cílů na Ukrajině, bude se i nadále chovat jako expanzivní velmoc. Bude nutné stabilizovat a dále udržovat stabilitu na severní, východní a jižní periferii Evropy, což spolu s řízením dalších integračních procesů, např. na západním Balkáně, posílí roli těch členských států, které této periferii leží nejblíže. Tyto země se budou dožadovat evropské solidarity a také budou chtít hrát mnohem výraznější roli při formulování souvisejících politik, jako je migrace, rozpočtování nebo alokace zdrojů na úrovni EU. Německo a Francie si mohou udržet svůj vliv pouze do té míry, do jaké budou ochotny tuto novou mocenskou realitu v Evropě přijmout. V opačném případě se posílí vnitřní fragmentace EU, což oslabí její roli jako světového aktéra. Stará éra osy Berlín-Paříž skončila a musí vzniknout nový soubor flexibilních „motorů“.
Širší geopolitický obzor transatlantických vztahů
Masivní zapojení Spojených států do obrany Ukrajiny překvapilo téměř všechny aktéry tohoto konfliktu: v první řadě ruského agresora, ale i mnoho evropských zemí a Čínu. Existují dobré důvody pochybovat o tom, že rychlá a úspěšná okupace Ukrajiny s nastolením ruského loutkového režimu v Kyjevě by nevedla k více než lhostejným reakcím evropských mocností. Naproti tomu USA a Spojené království jako jejich nejbližší spojenec vyvodily z nezákonné okupace Krymu a pokračujícího neúspěchu demokratického procesu v Minsku správné závěry a přetvořily Ukrajinu v minové pole imperialistických ambicí Vladimira Putina. Tento „návrat“ Spojených států je překvapivý pouze při prvním letmém pohledu. Orientace USA na Asii za Obamovy éry a Trumpova izolacionistická politika po roce 2016 vedla mnohé evropské pozorovatele k pochybám o budoucím zapojení USA v Evropě. Z amerického globálního pohledu se ale již nacházíme uprostřed globálního střetu mezi liberálním a autoritářským, či dokonce totalitním, řádem, který ztělesňují Čína a Rusko (Cordesman and Hwang 2021). Zatímco Evropané stále nemají ve svých vztazích k indicko-pacifickému regionu jasno,[6] USA už připravily půdu pro novou geopolitickou scénu, která bude dominovat příštím desetiletím, a vnímají Eurasii a západní Pacifik jako jednu z výzev.
Vezmeme-li v úvahu tento strategický rámec, „sekuritizace“[7] transatlantických vztahů poroste. To bude pro EU – nebo přesněji pro některé významné členské státy, mezi které patří Německo a Francie – znamenat, že se budou muset rozhodnout, na jakou stranu se přikloní, což možná nebude vždy příjemné. Transatlantické vztahy nejsou bezkonfliktní ani po nástupu Joe Bidena do úřadu amerického prezidenta, liší se zejména v pohledu jednotlivých aktérů na Rusko a Čínu. Vzhledem k tomu, že vztahy mezi USA a Čínou se v blízké budoucnosti výrazně nezlepší a současné spory lze v nejlepším případě pouze tlumit, můžeme očekávat, že Evropa utrpí další a další „vedlejší ztráty“. O to je důležitější, aby Evropa jasně definovala své vlastní zájmy, jednoznačně je komunikovala oběma velkým mocnostem, Spojeným státům a Číně, a aby byla v případě potřeby konflikty schopna sama řešit (Hefele 2022). V tuto chvíli ukrajinská válka transatlantické partnery spojuje, ale to by nemělo být považováno za samozřejmé. I dnes se v rámci Evropské unie liší postoje „atlantistů“ a „gaullistů.“[8] Hodně bude záviset na zřízení dalších transatlantických platforem, které budou společně jednat o strategických otázkách, například o normách pro digitalizaci.[9]
Vzhledem k tomu, že USA mají v Indo-Pacifiku i nadále dominantní postavení, musí Evropa i zde svá slova podepřít činy. Kromě Spojeného království (tj. prostřednictvím AUKUS) stávající regionální bezpečnostní rámce na pacifické polokouli[10] evropské země nezahrnují. I nadále se zde může angažovat Francie jako jediná evropská mocnost s územím a občany d’outre-mer, ale stěží zde může svou přítomnost výrazně navýšit. Evropa však může přispět ke zvýšení stability tím, že podpoří stejně smýšlející partnery a bude s USA sdílet břemeno zadržování vzestupu Číny (Berkofsky 2021). Slibné kroky byly učiněny v oblasti kybernetické bezpečnosti, spolupráce v obranné průmyslové politice a prevence přírodních katastrof a katastrof způsobených člověkem.
Závěr
Jakýkoli pokrok v EU, ať už jde o zlepšení rozhodovacích procesů, optimalizaci zadávání veřejných zakázek, či interoperabilitu, okamžitě zvýší reputaci a přitažlivost Evropy jako globálního partnera. Mnohého lze dosáhnout i bez jakýchkoli formálních změn stávajícího ústavního rámce Evropské unie.[11] Válka proti Ukrajině vedla ke kvantovému skoku v „dospívání“ Evropské unie.
Doporučení
- Je třeba nad rámec NATO rozšířit a prohloubit transatlantické vztahy, které tvoří jádro evropské bezpečnosti. Standardizace a regulace v oblasti digitálních technologií a služeb je klíčem k posílení hlasu Evropy v celosvětovém měřítku.
- Francie a Německo musí přijmout novou mocenskou geometrii v Evropě a musí se zeměmi střední, východní a severní Evropy najít nové způsoby spolupráce v oblasti bezpečnostních politik.
- Zatímco bude pokračovat diskuse o reformě evropských smluv, měly by být využity všechny stávající příležitosti k prohloubení a posílení bezpečnostní spolupráce ve stávajícím ústavním rámci.
- Navzdory obnovenému zájmu o územní obranu Evropy se EU musí připravit na to, že se v budoucnu bude angažovat i mimo své území (out-of-area), tedy i v Indo-Pacifiku.
- Je potřeba posílit evropský obranný a bezpečnostní pilíř, který musí být považován za nezbytný doplněk NATO, a musí pomáhat USA reagovat na vzestup Číny v Asii a Tichomoří.
- Dynamika rozvoje nové strategické kultury musí v evropských zemích a mezi evropskými politickými představiteli zůstat živá i po konci současné války na Ukrajině.
Text celé publikace včetně použitých zdrojů literatury si můžete přečíst zde
